Konečně jsem pochopil jak se vyslovuje chimarrão - tedy šimaho. Jak jsem dříve netušil, obsahem není pouze maté, ale ještě pro mě ne zcela zařaditelná směs bylinek
Od jídla si v této souvislosti dovolím trochu odskočit. Pití chimarrãa považují za jeden ze zvyků gauchos, tedy obyvatel bydlících v oblasti Rio Grande do Sul v jižní Brazílii. Na chimarrãu mě přijde zajímavé, že ho tu pije opravdu hodně lidí. Cestou do práce vidíte hasiče, jak stojí před hasičárnou a v družném rozhovoru s kolegou popíjejí, stejně tak hlídač parkoviště či prodavačka v obchodě.
Díky obědům v restauračním zařízení bufetového typu mám možnost vyzkoušet různé kousky potravin. Ještě, když se zastavím u samotného bufetu, tak funguje tak, že člověk si nandá jídlo na talíř a pak přijde k paní, nechá si ho zvážit a ta mu dá do ruky podle váhy účtenku nebo si vezme "bufet livre" a pak se může cpát, co se do něj vejde. Příjemné je, že tohle cpaní (bez pití) v levnějších stravovnách stojí 11-12 reálů, což je nějakých 125 Kč.
Pão de queijo je jakési sýrové pečivo. Chutná, tak jak vypadá :) Jako pečivo do kterého je zamíchaný sýr.
Na stole tu také potkáte aipim, což jak jsem podle moudré paní wikipedie není nic jiného než místní název pro maniok. Ten tu je buď vařený anebo (pokud mohu soudit častěji) osmažený.
Protože z nějakého důvodu někdo z kolegů do práce donesl tác plný různých jednohubek k svačině, měl jsem možnost ochutnat i je. Kolegové tvrdili, že je to standardní jídlo, které se kupuje, když pořádáte party. Bohužel jsem si nezapamatoval příliš názvů, ale odkážu alespoň na coxinhu a na něco, co se podobá tomu ostatnímu. Vždy vlastně šlo o nějaké "pečivo" ve kterém bylo zapečené maso nebo sýr. Často bylo těsto trochu podobné našemu listovému. Anebo jako v případě coxinhi to bylo něco z obojího zabalené v nějakém těstíčku a pak pěkně osmažené na oleji. K alkoholu to může být asi dobrý nápad.
Jako pravděpodobné normální jídlo v Brazilské rodině bych uvedl to, co jsem dneska dostal na obědě u Kely. Rýže politá omáčkou stroganov (protože nevím, jak chutná u nás, tak můžu jen říct, že to byly kousky masa v krémové omáčce), na to se sypaly něco jako malé hranolky, které spíš připomínali brambůrky, ale nakrájené na nudličky, k tomu jste si mohli přidat osmažený maniok a dodat rajče a listový salát.
Pak jsem se pustil do opatrného zkoušení místního ovoce. Tedy spíše tak, že když jdu do supermarketu, tak zkusím vybrat nějaké ovoce, co vypadá zajímavě a koupit ho. Zatím jsem to tak udělal u mamão, z něhož se vyklubala po konzultaci s internetem papája. Ale takhle z obchodu mě nějak nezaujala. Druhou věcí pak bylo pinhão. U toho to bylo trochu složitější, vypadalo to jako oříšek, ale vyklubalo se z toho semínko speciální borovice. Je to semínko, zabalené v tvrdé šlupce, trochu podobné jako je jedlý kaštan. Nejdřív jsem to zkoušel dlabat jen tak, ale protože mi to nijak zvlášť nechutnalo, počkal jsem na vysvětlení místních. Dozvěděl jsem se, že je to sezónní záležitost, která se v obchodech objevuje mezi červnem a srpnem a že se musí tak tři čtvrtě hodiny povařit, aby byla správně jedlá. Potom už chutná o poznání lépe a podobá se skutečně jedlému kaštanu. V tomto zimním období je zvykem jíst pinhâo a k tomu popíjet svařené víno. K této příležitosti se tu na přelomu července a srpna konají i festivaly :)
Abych nezůstal jen u jídla, chtěl jsem vyzkoušet také nějaké to chilské červené víno. A tak jsem místo toho nejlevnějšího krabicáku sáhnul po celkem dobře vypadající lahvi za 12 reálů, ale možná bych lépe udělal s oním krabicákem. Víno nebylo špatné, ale nějak mě neoslovilo. Možná je to tím supermarketovým prodejem. Jediné co se mi povedlo, bylo polít si tím vínem prostěradlo ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat